Army run 2016 – aneb peklo pod Ještědem

22 Srp Army run 2016 – aneb peklo pod Ještědem

Slovo masakr, alespoň pro mě, vystihuje celý závod. Frajerka, sice už několik OCR závodů za sebou, se přihlásím ještě na nejtěžší, army obtížnost, to přece dám, nepojedu takovou dálku kvůli usmoleným pěti kilákům ☺. To je tak, když někdo miluje výzvy. Po absolvování tohoto masakru přemýšlím, jestli svoji lásku nezaměřím jiným směrem. Ale ne, budu věrná, i když dnes ještě nevím, jestli žiju.

Mnozí namítnou, že přeháním, ale já jsem opravdu jen hobík běžec a hobík v posilovně a všechno dělám proto, že mě to baví, ale tady jsem si hrábla na pomyslné dno svých fyzických i psychických sil a možná ještě kus pod něj.

Ale pěkně popořádku: v sobotu se smíšenými pocity vyrážím s plnou polní směr Ještěd. Počasí má být fajn, žádný horko, žádná zima, právě tak na běh. Asi hodinu a půl před startem jsem na místě. Vyzvednout tašku u registrace, převléknout se, dát menší svačinu, prolít se vodou a pak už jen nasávat atmosféru. Koukám na mapu trati, asi jsem ji raději nechtěla vidět, stanoviště jako kačenky, žabáci, sarančata a kobylky rozjíždí moji fantazii naplno.

Start elitních vln, zvedá se mi adrenalin, za chvíli přichází můj čas. Rozcvička, společné foto, červená dýmovnice a boj o přežití začíná.

14018154_965329963578356_360173587_nHned za startem proskakujeme pneumatiky, výběh do kopce, přelézt dvě dřevěné stěny, následuje rovnováha na kládě zachycené na řetězech. Padám, asi nejsem dostatečně vyrovnaná, první třicítka angličáků. Přidávám další za hod granátem, sakra, jsem teprve na začátku a už jsem odrovnaná. Hlásí se totiž ještě můj bolavý žaludek, který nebyl v pátek úplně v pohodě. Do kopce funím, hlavu mám kdesi dole na startu. Zastavuju, zavírám oči, musím se srovnat. Za chvíli pokračuju, kochám se výhledem z kopce, memory test, dál běžím, no, během bych to do kopce úplně tak nenazývala, s rotmistrem odstřelovačem (tss, očekávala jsem větší šarži ☺), na kopci spása – občerstvovací stanice v podobě vody a křupavýho červa (nebo byla napřed kobylka?). Kopec se láme, spásný seběh, děsí mě jen to, že jasně někde zase musím nahoru. Jsem taky na horách, co jsem čekala, že? Dál se ztrácím v mlze, nevím, jak šly překážky za sebou, nevím, jak se všechny jmenují. Jindy by mi i třeba taková střelba z praku přišla docela legrační, ale ne tady, když z dálky vidím, jak téměř všichni, co běželi přede mnou, dělají angličáky. Sakra, co to může být? Za chvíli mám jasno. Sama ani nevím, jak prak správně držet, natož se trefit. Asi mě v dětství kluci málo proškolili. Přidávám se do řady, další třicítka. Pokračuju dál. Kopce nahoru, kopce dolů. Překážky, kdy přelézám lanovou síť, valím kačenky z kopce, žabáky opačným směrem, šplh na laně, ručkování, přelézám dřevěnou stěnu, hrabu se v kanálech, drápu se přes horskou stěnu, plazím se pod ostnatým drátem. Jo, ten ostnáč v prvním případě ještě na pohodu, v tom druhým jsou pod ním takový sračky, že když mě to nechutný a mlaskavý vyplivne ze svých spárů, smrdím na sto honů a po zbytek závodu mám okolo sebe hejno much. Vyloženě holka k zulíbání ☺. Někde nechávám i svýho rotmistra odstřelovače, začínám si nadávat do hovězího dobytka a spoustu dalšího, že jsem ty prachy za registraci raději neprožrala v cukrárně. „Já myslím, že jsi udělala dobře, tlustý holky nejsou hezký“, odporuje mi spolubojovník po mé pravici. „Já vím, ale nějak si ulevit musím.“ Připadá mi, že jsem na trati celou věčnost, sakra proč ještě neslyším žádnou hudbu. Ještě několik překážek a slyším dunění. Hurá, snad už bude konec. Jo, konec, moc optimismu je taky na škodu. Prudký sešup z kopce dolů, je tak prudký, že nejvíc to jde po zadku, ujíždí nohy, pere sluníčko. Koukám, že všichni okolo mě mají stejný problém s tím, udržet vůbec balanc. Když dokloužu dolů, rvu si brýle na oči a stávám se terčem paintballového odstřelovače. Ani trošku mě nešetří, dostávám asi pět zásahů, sice do zadku a do nohy, ale bolí to jako čert. Padám k zemi a mám se do kopce plazit pod ostnatým drátem. To byl vtipálek, kterej to vymyslel. Nemám sílu, vedle mě vybuchují dělobuchy, hlavně, že na mě neštěká, jak na ostatní, pitbull, či co to bylo za čokla. Nadávám, je mi jedno, kdo mně všechno uslyší. „Do pi*e“, zuřím. Dobrovolník mě totálně odbourává hláškou: „Tam teď ne, to až večer.“ Dohrabu se na konec a teprve teď nastává to pravé peklo. Fasuju batoh, prý 9 kg, mně teda připadá, že váží tunu a mám ho táhnout na zádech do černé sjezdovky. Umírám, jsem na pokraji fyzických sil. Nevím, jestli je mi útěchou to, že umírají všichni okolo mě. Snad každých dvacet metrů odpočívám. Hlasitě nadávám, přemýšlím, na kterou stranu báglem šlehnu. Nakonec nikam, protože nalevo někdo vysílením zvrací, o kousek výš na straně druhé další odpočívá a nabírá síly zobáním borůvek. Takhle nějak vypadá cesta do pekla? Nebo je to cesta do nebe? Nekonečný kopec, nechci se dívat nahoru, to přece musím zvládnout, nevzdám to, tu radost nikomu neudělám. V půli kopce rvu batoh ze zad, teď už můžu, říká dobrovolník, druhou půlku jdu bez zátěže, ale i tak to bolí, strašně to bolí. Tvl, ten kopec snad furt někdo nastavuje, nemá konce. Jsem nahoře, občerstvovací stanice, záchranáři. Nedivím se, toto bylo na kolaps. Naivně doufám, že do cíle je to už kousek. Jak jsem stará, tak jsem blbá, tak nějak se to říká, ne? Ještě dost překážek a kiláků mám před sebou. Další ručkování, šplh, přelézt dřevěnou stěnu, klády, sedy lehy, prolézt další rourou, prolézačka ze dřeva, překlápění pneumatiky, přeskákat kůly, stěna z pneumatik, střelba ze vzduchovky a z posledních sil lezu z dalšího prudkého kopce dolů, nohy ujíždí, stehna už nemají sílu držet. Vidím zázemí, cíl je na dosah…..to si dělají p*del, další ručkování, tentokrát na madlech. Dobrý, jsem malá, ani na ně nedosáhnu, natož abych se ještě udržela a přeručkovala. Snad poslední sérka angličáků, nemůžu, jestli nechcípnu teď, tak už jsem asi mrtvá ani o tom nevím. Předposlední překážka, vodní skluzavka. Jo, jasně, hlavně se držet lana, snažím se, ale sílu už nemám. Lano mi vyklouzne a já frčím jak namydlenej blesk, i přes kamenný dláždění, tam si totálně ohobluju ruce, takovej přírodní peeling, cestou sejmu parťačku před sebou, ještě ji stihnu kopnout do úsměvu a už nás roura vyplivuje do sraček pod ní. Chce se mi brečet, ty krávo, proč to děláš? Hrazda a přítahy s dopomocí a cíl. Vysněný cíl. Jindy nadšeně probíhám, teď se proploužím bránou, nechám si zavěsit medaili na krk a hroutím se do trávy. Čekám, kdy přijde ta euforie, že jsem to zvládla, ale nic, vůbec nic se nedostavuje. To až druhý den, i když jsem stále bez noh, ty jsou ještě někde na Ještědu, si uvědomuju, že jsem sakra dobrá, zvládla jsem to! Jsem totálně KO, ale pyšná jak páv. Co na tom, že nemůžu chodit, co na tom, že neudržím hrnek s čajem, co na tom, mě bolí i dýchat, co na tom, že si mé okolí ťuká na čelo…..běžte si to vyzkoušet a potom si řekneme.

Závod skvělý, vzpomínat bude na co, musím vyzdvihnout dobrovolníky, byli úžasní hecaři, turisté okolo se dělili o své zásoby vody a fakt jsem v životě lepší brusinkový džus nepila, velké díky vám všem.

Možná na škodu bylo opakování překážek, chybělo nějaké koupání v rybníku, ale chápu, že v horách nejsou až takové možnosti.

Obrovské díky mé parťačce Gabči, protože ve dvou se to vždycky lépe táhne.

Co mě trošku mrzí, tak spousta lidí si tentokrát jela na vlastní triko, nebylo vidět moc vzájemné spolupráce a pomoci, ale to byli spíš mladí kluci, kteří si honili triko. Ti, kteří už měli něco za sebou, se nezdráhali pomoct a naopak, byli rádi, když bylo pomoženo i jim. O tom to je, ne?

A co mě štve nejvíc, i tady byli podvodníci, kteří šidili angličáky. A docela okatě. Jo, když jdeme na prvního s kočkou vedle zároveň, já jsem u desátýho a ona s radostným výkřikem, že má hotovo, utíká dál, asi bude někde něco špatně. Lidi, tak proč to děláte? Jen pro fajfku, že mám splněnej další závod, další fotku na facebooku a můžu se chlubit medailí? Kdyby vám chtěla cejch vypálit na hrudi.

Přiznávám bez mučení, ještě dva dny po závodě, jsem neměla chuť do žádné další akce, jak jsem byla zničená, nicméně hlava už pracuje, nohy už konečně došly domů a já přemýšlím, jak zintenzivnit přípravu, abych nebyla ničím zaskočená.

Tak snad se někde na startu potkáme. Všem hodně sil a zdolaných překážek a kilometrů.

Hanka Petruchová

No Comments

Post A Comment