Cesta k OCR – Radka Majchráková

31 Led Cesta k OCR – Radka Majchráková

Cesty, které vedou k tomu, že se vám stane OCR životním stylem, jsou různé. Ale jsou jedinečné. Původní myšlenka, kterou jsem svou fb výzvou, abyste mi posílali vaše příběhy,  sledovala, byla jednoduchá. Potřebovala jsem jeden jediný příběh, který ukáže čtenářům RUN magazínu, že OCR může dělat opravdu každý. Chtěla jsem silný příběh, ve kterém se najdou i ti, kteří si nevěří, nebo z jiného důvodu neměli možnost sportovat, nebo jim to bylo dokonce zakázáno, ale oni se nevzdali. 

A jak mi vaše příběhy chodily, řekla jsem si, že by bylo škoda je jen tak zahodit a zapomenout na ně. Proto následujících pár týdnů najdete na našich stránkách několik příběhů, které jsou úsměvné, ale i dojemné. Budeme moc rádi, když je budete  komentovat, sdílet a hlavně, když se v nich třeba i tak trochu poznáte a něco si z nich vezmete.

Radka Majchráková

Jmenuju se Radka a je mi 16 let. Vždycky jsem chtěla dělat nějaký sport, ale rodiče mi to kvůli podvýživě nikdy nedovolili. Vždycky jsem snila, ale nikdy nečinila.

V říjnu 2018 mi nabídl kamarád, že s ním můžu jet na srtg trénink. I tehdy o tom rodiče nechtěli ani slyšet, ačkoli v té době se s z mé podvýživy stala už spíš oplácanost. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se neptala, ale sebrala se a jela. A o měsíc později jsem stála na startu svého prvního závodu – Predator Run v Brně.

Hned na to jsem si našla fitness trenérku a můj život se začal točit jen kolem posilovny a OCR. Pro mě, jako studenta, to ale není lehké. Veškeré startovné, tréninky, výbavu, si platím sama. Začátky, kdy jsem neměla žádnou výbavu a měla před sebou tolik závodů, které jsem si řekla, že poběžím, byly psychicky, ale i fyzicky těžké. Každý den do školy, na brigádu, na trénink.

Někdy se mě lidé ptají, jestli mi to za to stojí. Stojí. A jak. Rodiče se sice už s mou akční povahou nějak sžili a pochopili, že to beru vážně, ale ne vždy však mou lásku k tomuto životnímu stylu sdílí. To, že jsem tehdy jela na ten trénink, mi úplně změnilo dosavadní život. Zjistila jsem, že nic není nemožné, že jsem silnější než si myslím a hlavně – že je to všechno o pevné vůli. Z ufňukané dermatilomanky na antidepresivech jsem se sebrala v mladou holku, která má sen, jde za ním a dělá pro něj vše. Tento sport mě posílil ve všech oblastech života. Už nenadávám, že něco nejde, ale snažím se najít způsob, aby to šlo. Už neříkám že nemám čas, protože čas není, čas se dělá. Už se nevzdávám, protože když se naučíte vzdávat, stane se to vaším zvykem.
Díky OCR jsem přehodnotila svůj život a poznala sama sebe.

Ano, dělám to teprve od října a mám za sebou jen jeden závod. Ale vím, že je to ta cesta, po které chci jít. Jeden závod za mnou a mnoho dalších přede mnou. A i když je to někdy těžký, nevzdám to. Ne.

No Comments

Post A Comment