„Slovo nejde neznám!“ – Petr Vinický

11 Srp „Slovo nejde neznám!“ – Petr Vinický

S Petrem jsem se poprvé setkala v Americe na MS ve Spartan Race.Od začátku působil mile, až jsem si říkala, kdy přijde ten zlom. A on nepřišel. Brzy oslavím roční výročí „naší známosti“, a mě nepřestává jeho povaha překvapovat. A co je důležité, tyhle lidské vlastnosti mu ani trochu neubírají na jeho závodním apetitu a taky i ve výsledcích.

Petře, působíš velmi nenápadně. Díky tomu, že jsem o Tobě v OCR světě před naším seznámením ve Squaw Valley moc neslyšela, nejsem schopná ani určit, jak dlouho OCR děláš. Můžeš mi říct, jak dlouho se tomuhle sportu věnuješ a co Tě k němu přivedlo? 

K tomuhle sportu mě přivedl brácha. Dal mi tip na Bořetice někdy v roce 2013, což byl můj první závod. A zatím taky nejblátivější. Pamatuji si, jak jsem před závodem hltal znělku Spartan Race na youtube snad ob den a těšil se, jak se budu Spartanům vyhýbat před cílem.

Atmosféra, překážky a běh samotný mě okouzlil natolik, že jsem si další rok dal všechny 3 typy závodů hned v první vlně za eliťákama. Přičemž jsem kluky z první vlny okukoval a říkal si, že to jsou fakt frajeři. Toužil jsem se poměřovat s nejlepšíma a zkusit s nima běžet aspoň jednou. Úplný zlom nastal hned v prvním závodě v Liberci, kde jsem se kvalifikoval na MS a na té euforii jsem se svezl až do Kalifornie.

 

 

 

 

Většina nejen českých elitních běžců má za sebou zkušenosti z vrcholového sportu. Jak jsi na tom Ty? 

Tady u nás v polabí šlo hrát jenom fotbal nebo jezdit divokou vodu. Moje minulost je fotbalová. Hrál jsem ho převážně v Brandýse nad Labem, kde jsem zažil i svoje nejlepší fotbalové roky v divizi a krajském přeboru. Všichni kamarádi, co mě z fotbalu znají, říkají, že jsem měl nejlepší formu vždy během zimní přestávky. To se jen běhalo a balón zůstal v kabině. K běhání jako takovému jsem se dostával jen okrajově a paradoxně mě to nebavilo.

Máš za sebou několik úspěchů včetně loňské účasti na MS ve Spartan Race. Kam směřuješ tuhle sezónu?

Tuhle sezónu jsem měl rozdělenou na několik vrcholů.  Ten, který, bohužel, nevyjde vlivem zranění je Predator Race v Monínci a Mistrovství Evropy OCR v Holandsku. Další vrchol přijde hned v červenci, kdy se koná ME ve Spartan Race, kam bych chtěl jet vylepšit své loňské 13. místo. Úplně největší vrchol však přijde v půlce října v Torontu, kam bych chtěl jet reprezentovat Českou republiku na MS v OCR. Bohužel mi termínově nevyhovuje MS ve Spartan Race a nemůžu tam jet složit reparát. Co se závodů týče, tak bych chtěl zkusit i jiné závody než Spartan Race a zejména Predator Race v nich bude hrát prim.

Petře, jak vypadá Tvůj trénink? Jak často běháš a jak často se věnuješ silovému tréninku?

Můj trénink je zejména běžecký. Běhat chodím 5-6x v týdnu různé tréninky. Do toho mám ještě min. jednou týdně seanci s trenérem v mučírně (čti posilovna). Zvedat činky a sedět za nějakou tou železnou obludou mě neuvidíte. Tyhle stroje upřímně nesnáším. Rád cvičím s vlastní vahou, funkční tréninky a takové ty klasické old school cviky jako třeba výpady, dřepy, shyby a jejich různé variace. Trenér Honza Pernica vždycky něco vymyslí, abychom se společně seznámili s „pocitem odmítnutí“. Já mám pak po takovém tréninku problém držet volant a dojet domů. Hodně času pak věnuji kompenzačním cvičením, plavání a strečinku. Většinu toho odběhám ráno před prací a všechno to další cvičení je až pak večer nebo v noci, kdy rodina spí.

„Hodně se mi líbila organizace v Německu. Od festivalky až po značení tratě, provedení překážek. „

Co se tréninku týče, jsi spíš sólista, nebo si rád zatrénuješ s někým? A existuje vůbec někdo v Tvé blízkosti, kdo Tvému tempu stačí? 

Musím říci, že jsem spíš sólista. Mám rád, když se můžu rozběhnout do lesa a vnímat jen přírodu a svůj dech. Odprostím se od starostí a přemýšlí se mi mnohem lépe. Zdravím zvířata sedící kolem cesty a křižuji les sem a tam. Soustředím se tak lépe na sebe a svůj trénink. Poslední dobou však pravidelně jednou až dvakrát v týdnu trénuji s Honzou a jeho Dančou a musím říci, že mě to dost baví. Z fotbalu mám rád srandičky a hecování okolo a toho je náš trénink plný. A právě Honzovu tempu nestačím, což je pro mě skvělá motivace. Pamatuji si, jak mě jednou vzal na jejich běžecký trénink a já tam naháněl ty atletické chrty. Oni si v přestávce oddechují a já si s Honzou dával burpees. To na nás koukal jak na exoty.

Celý rozhovor včetně fotogalerie najdete v jediném OCR magazínu u nás JUMP MAG.

Photo by Romana Marie Jokelová.

No Comments

Post A Comment