SPARTAN RACE TATRANSKÁ LOMNICE – ZASE Z JINÉHO ÚHLU

13 Říj SPARTAN RACE TATRANSKÁ LOMNICE – ZASE Z JINÉHO ÚHLU

Jelikož píšu články s týdením a delším spožděním – tak i ten, kdo v Lomnici nebyl už ví, že to bylo dlouhý, jak týden před výplatou. Celé zakončené nekonečnou a otravnou rovinkou, která nahlodala i psychicky silnější jedince. Vše dotažené libovým potůčkem. A taky ví to, že Žiška dostal klepec. Kdo nezná Žišku, ať trochu zagoogluje.
Tenhle BEAST nám ukázal, že lehce nad 30 je taky pořád jenom 20+. Tu matiku Spartan Racu miluju. K tomu byli tak hodný a rozdali opět mezi nás desetitisíce burpees.
Využiju teď toho, že jsem do Lomnice přijel už o týden dřív pomoct se stavbou tratě a měl možnost nakouknout zase trochu za oponu.

Nerad, ale musím začít nepříjemnou věcí. Budu to říkat pořád dokola, znovu a dokola. I tady řádili CHEATERS. Kýble na štěrk plnili do půlky nebo míň. Překážky obcházeli. Burpees dělali míň, šulili je nebo nedělali vůbec. A vychozených cestiček podél potoka bylo taky dost. Nevím, kde se tohle „pravidlo rozdělování trestných burpees mezi víc lidí vzalo“, ale kámo, tohle není účet v hospodě. No, tohle si každej papá sám a celý. Obcházení tunelů v potoce. Překážky na víc pokusů. Nevím, co všechno. Ale hlavně v pondělí měnit profilovky a vyprávět o drsným Beastu. Každej ať se podívá do zrcadla, jak moc rovně stojí s tím medálem na krku.
Děkuju všem, kdo s náma v tomhle boji proti lajdáctví souhlasí. A třeba nás i koupí náramku podpoří a dájí svůj postoj jasně najevo. #ONLY THE WEAK CHEAT
Jedem dál…

PÁSKOVÁNÍ
Klukům pomáhám s tratěma už nějakou dobu a skoro vždy páskuju trať. No a hádej, jakej úsek na mě vyšel tentokrát. Jasně – na Skalnatý pleso a zpátky. Čtyřkolka mě vyhodila kousek nad občerstvovačkou u sandbagu. Mám už to vychytaný. Náhradní kotouče pásky přes rameno, brýle a Metallica do uší. Šlapu tu svini nahoru. Koukám, kam vám ty pásky dám, aby to bylo jasný i těm, co od pátýho kiláku jedou v režimu autopilot. Ani jsem si nevšiml, že mě mapa stočila na cestu v lesíku. Špendlím ty borovice a najednou se to přede mnou všechno rozevřelo. Začal jsem se smát a říkám si „Tak tohle až uviděj, se zabijou!“
Víš, který místo myslím, viď. Jojo, kousek před tím nástupem pod lanovkou. To, že ty závěrečný balvany byly hustý, se bavit nemusíme.
Jelikož jsem nepospíchal. Přelezl jsem nahoře to zábradlí a šel se vpravo podívat až na vrchol Skalnatýho. Čistě pro pořádek. Ať má dušička klid. Cestou zpátky jsem se zastavil u Skalnatý chaty. Provozuje jí pan Laco Kulanga. Má za sebou 60 let kariéry horského nosiče a je držitel několika rekordů. Ten nejvýznamnější je, že po trase, kterou se sbíhalo od jeho chaty dolů, snesl na zádech 220kg. Světový rekord. Neuvěřitelný.

 

V PŮL OSMÝ SE ZAVÍRÁ TRAŤ !!
Z čeho mělo asi dost lidí vítr, že závod končí o půl osmé. Když máš vlnu v deset, můžeš být relativně v klidu. Ale přesně v mým stylu – já startoval s partou v poslední vlně. Takže šest a půl hoďky. Koušem kilák za kilákem. Běhu už je míň a míň. Rovinka podél železnice už byla čistě o chůzi.
Hodinky mi ukazujou 19:00 a je mi pomalu jasný, že se dostávám do problému. Věděl jsem, že jakmile budeme v potoku, jdeme do finiše. Jenže tady se na kamenech moje Vivobare botky s mini podrážkou dost trápily. A jak všichni víme – potok byl sakra dlouhej. Najednou jsem šel sám. Poprvé vylézám z potoka a volunteerka mě vítá: „Za šest minut končí závod“. Tvl tohle není vůbec dobrý !! Běžím městem mezi hotely. A zase do potoka. Jsem někde mezi – zoufalý – nasraný. Slyším hudbu z podia, na kterým jsem před více jak šesti hodinama dělal poslední warm-up. To už musí někde tady být. Vylézám a týpek mi hlásí něco, že závod skončil. Race is dech! Over! Jdi rovnou tudy do finiše. Koukám skrz něj, kývu a procházím okolo něho, jak okolo dealera s parfémama. Dál po značkách. „Hej, kam jdeš!?! Závod je Z-A-V-Ř-E-N-E-J !!“ Já si ale teď jedu svojí misi kámo a ta tady nekončí.
Potok, potok, černá roura, potok, potok. Jsem před ostnáčem. Padám na zem a lezu. Smráká se a světla už moc není. „Co tam do prdele děláš!?!“ huláká na mě volunteerka. Hledám snubák. Stará ho tady ztratila – co asi myslíš, že tady dělám?, trousím skrz zuby. Stoupám si na nohy a holka na mě hází tvrdej pohled. Ten co jí vracím zpátky, je ale o dost tvrdší. U oštěpu zase poslouchám řeči o konci závodu, nemůžeš už házet. Posílám slečnu ke stánku s buřtama, ať se stará o svý, když už má padla. Paňáci tady jsou, oštěpy taky a burpees počítat zvládnu sám. Já jsem ONLY THE WEAK CHEAT holka.
Netrefuju a jdu si to odkroutit. Mezitím přibíhá další frajer. Super, nebudu sám. Vítám ho mávnutím ruky a palcem nahoru. Taky netrefuje. Udělá dva angličáky, koukne se na hodinky, na mě, zase na hodinky. A pak se sebere a jde pryč. Tlesk – 23, tlesk – 24. Jedu si to svoje. Koukám na ty jeho směšný záda, když odchází a začnu se smát. Tlesk – 28, tlesk – 29, tlesk – 30. Takovejch jako ty, každý ráno vykakám kýbl (nechci být zbytečně sprostej).
Cupitám pryč. Vlevo pod most a dál po silnici. Už je regulérní tma. Trať vede okolo garáže, kde maj buildeři vercajk. Otevřený vrata malujou na zem obdelník světla. Probíhám okolo, zvedám ruku s paroháčem, směju se a řvu na ně: „Hej vy buzny, pořád jsem na nohou. Pořád stojím.“ Slyším, jak startuje čtyřkolka. Za chvíli mi Kamil svití na cestu k Herkulesu. Další dobrovolník to nevzdává a říká mi, že závod skončil a bla bla bla. Že ty pytle jsou děsně těžký… Že tam dneska hrozná halda lidí angličákovala. Zatáhnu a nic se nestalo, nic se nehnulo. Nasírám se, povyskočím po laně a hned jdu k zemi na záda. Špagát nepouštím a po kouskách si ho motám na hrudník. Pytel je nahoře. Ještě pomalu dolu. Cajk. Volunteer mě plácá po zádech. Sorry kámo, nezajímá. Cíl se počítá. Sbíhám poslední metry, a když dávám FireJump slyším někoho: „Co je tohle zase za magora?….. Tvl, to je Číža !!“
Jasně, že jsem to já. 6hod 45min. Čas hroznej. Celkem 4x trestný burpees – což je taky hrozný. Ale od začátku do konce poctivej. P-O-C-T-I-V-E-J !!

 

Ještě den před startem v Lomnici jsem si byl jistej, že v Koutech zaběhnu oba dny. Super i Beast. Když jsem v pondělí po cestě ze Slovenska v šest ráno vystoupil na Kladně, Věděl jsem, že to tak nebylo. Ale když píšete články s několika denním odskokem, má to jednu velikou výhodu. Hlava si to všechno přebere, nohy se zotaví, vidíte věci s odstupem a já se nakonec poperu o double trifectu v. Nebyl bych to já, kdyby to bylo ale jednoduchý.
To zas ale příště.
Čus Martin

No Comments

Post A Comment