Spartan Race Vratislavice 2019

22 Led Spartan Race Vratislavice 2019

První Spartan Race v r. 2019 je za námi. Tentokrát se konal ve Vratislavicích, což je obec kousek od Liberce. Liberec je pro Spartan Race již tradiční lokalitou, ale tentokrát o kus dále na místě, kde se ještě žádný Spartan Race doposud neběžel.

Festival aréna se nacházela v prostorách zámeckého lesoparku, kde bylo k vidění i něco málo z překážek, na kterých jsme se po pár hodinách pěkně vyřádili. Teplota se držela něco okolo osmi stupňů pod nulou, což učinilo závod ještě více zimním.

Hned po startu nás organizátoři poslali do mírného kopečku poté, co nás prvně řádně přidusili dýmovnicí, jak už je to na spartanských závodech tradicí. Následovalo na zahřátí pár parkourových překážek, jako přelez, podlez, skrz, což je také tradicí. Vše se zdálo krásné – z jedné strany zasněžená pláň, z druhé strany zasněžený les a oboje pod rouškou paprsků slunce.  Brzy jsme však byli vyvedeni z omylu, protože následovali první překážky, což byl monkey bar a za ním kladina. Za mě tedy především kladina, která je pro mě vždy 50 na 50. No, stačilo se pokusit ujít pár kroků po namrzlé lati a hned padám. No, co už. Vyválel jsem se po té 30x ve sněhu a běželo se dál.

Následoval poměrně dlouhý běžecký úsek plný držkopádů na ledě, ale také nádherný výhled na Ještěd přikrytý pod rouškou sněhu. A nedivím se, že všichni na chvíli nechali plynout čas a na chvíli se pozastavili nad tou překrásnou scenérií, která se odkryla naším zrakům.

Ale jak už to tak na spartanských závodech bývá, když to nejméně čekáte a necháte se unášet, tak brzy následuje studená sprcha a tady tomu nebylo jinak. No ovšem, oštěp!!! Řadím se mezi lidi, kteří by mohli vyprávět o tom, jak to skoro dali, ale výsledek byl vždy takový, že jsem ho zapíchnul možná tak do země a šel se znova vyválet ve sněhu. Potom následovalo plazení se pod ostnatým drátem, kde šli k zemi všichni, i to, co se předtím válení ve sněhu vyvarovali.

Následně následovalo pár dalších překážek, jako invert wall, nebo přitahování závaží na korbě. Všichni si ještě drželi svůj úsměv, ale to zas rychle přešlo, když následovala Z stěna, která byla v tomhle zimním období opravdová výzva, a smekám před všemi, kterým se povedlo zazvonit na zvoneček. Já se samozřejmě řadil mezi lidi, kteří si šli odpykat angličáky v trestné zóně. No, poté následovala ta největší pohroma z celého závodu a tím byl Atlas carry, neboli tahání obří betonové koule. Za normálnějších podmínek je to pro mě, jako 60 kilového cápka, ještě jakž takž zvládnutelné. Prostě kouli zvednete, odnesete ji cca 10 metrů, uděláte následně 5 angličáků a odnesete zpátky. Zní to snadně! Já vím! Jenže když je koule zaražená ve vrstvě sněhu, jde to zatraceně blbě. To je, tak jediné vyjádření k této překážce.

Když jsem se vzpamatoval z Atlas carry, pokračoval jsem dál. Pořadatelé samozřejmě i zde projevili svůj smysl pro humor a po atlasu následovali dvě další břemena, jako nošení pytle a kýble plného štěrku. Ale ve srovnání s tou betonovou mrchou, to bylo drsné už asi jen jako hladká mouka. Po té, co jsem byl celý vyšťavněný následoval Multi rig, který jsem naštěstí s přehledem zvládl, a pokračuje se dál, protože cíl už byl na dohled.

Ještě před cílem organizátoři naposledy projevili svůj černý humor a čekal tam krásný pytel na kladce, za který jsem se samozřejmě mohl zavěsit a nehnul s ním, a tak jsem si dal posledních třicet. Poté přelezení vysoké sítě v tradičním duchu a medaile je doma! Překrásná jedinečná medaile, parádní počasí, skvělá trať připravená na jedničku a samozřejmě úžasní dobrovolníci, před kterými smekám, protože museli vydržet v té zimě zatraceně dlouho a ještě měli dost elánu nás všechny neskutečně podpořit a vyhecovat. Takže dámy a pánové v červeném: Velké poděkování, byli jste úžasní!

Na viděnou na jaře v Kutné Hoře!

Text: David Chromý

 

No Comments

Post A Comment